Oddlužení pro všechny
Parlament momentálně diskutuje novelu insolvenčního zákona, která by měla zpřístupnit oddlužení prakticky všem, což bude zapříčiněno relativizováním 30% hranice (tolik musí momentálně dlužník uhradit, aby splnil oddlužení). Má to však jeden háček.
V České republice je mnoho lidí, kteří mají vícečetné exekuce a výši svých dluhů již nejsou schopni ani vyčíslit. Tito lidé se často stahují do tzv. „šedé ekonomiky“, což je pro stát nežádoucí a tím pádem má snahu dostat tyto lidi zpátky z této šedé zóny.
Velmi problematicky je vnímaná právě hranice 30%, kterou musí dlužník být schopen uhradit, jelikož u mnohých dlužníků za dobu, kdy svoji situaci neřešili, narostly jejich dluhy vlivem úroků, smluvních pokut a nákladů do závratných výšin a mnoho z nich není schopno na tuto hranici dosáhnout. Tato hranice je za hranicemi nevídaná.
Nový zákon 30% hranici úplně neopouští, nýbrž ji považuje za mezní hranici pro přiznání vyvratitelné domněnky „vynaložení veškerého úsilí, které je možno spravedlivě požadovat.“ Podle nového zákona se tedy dlužník do režimu oddlužení formou splátkového kalendáře dostane téměř vždy, avšak jeho splnění bude nejisté.
Dle nového § 412a insolvenčního zákona je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno v následujících případech:
a) dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši,
b) dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek,
c) po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.
První dvě písmena zjevně nemíří na předlužené osoby s vícečetnými exekucemi, zajímavé je však písmeno poslední.
Aby bylo oddlužení splátkovým kalendářem splněno, musí dlužník vynaložit veškeré úsilí, které lze spravedlivě požadovat. Problémem je, že tento pojem může být vykládán různě a dlužníci tak mohou žít v nejistotě po celou dobu oddlužení.
Mám za to, že dlužník vyvine veškeré úsilí, pokud bude v rámci oddlužení plnit alespoň tolik, kolik odhadl v rámci podání návrhu na oddlužení, jelikož s tímto mu bylo oddlužení povoleno. Pokud dojde ke snížení uhrazených dluhů oproti částce, která bude uvedena v návrhu, nemusí to okamžitě znamenat neúspěch, avšak dlužník bude muset tuto situaci vysvětlit. Vysvětlení může být různé, avšak mezi typické může patřit například dlouhodobá vážná nemoc, invalidita, těhotenství nebo započetí pobírání důchodu. Za představitelný důvod si dovedu představit i makroekonomickou situaci, kdy vlivem okolností nezávislých na dlužníkovi, přijde dlužník o zaměstnání.
Důvodem pro rozhodnutí o nesplnění oddlužení může zase například situace, kdy dlužník přijde o zaměstnání svou vinou – například alkohol na pracovišti, neplnění pracovních úkolů apod. Rovněž snaha o krácení věřitelů je důvodem pro nesplnění oddlužení, ba co víc i pro zrušení samotného oddlužení.
Je však třeba zdůraznit, že splnění oddlužení bude posuzováno vždy individuálně a momentálně nelze dát sto procentní návod, jak obstát požadavkům zákona. Mám však za to, že pokud dlužník vstoupí do oddlužení s čistým záměrem, měl by jej také splnit. Na něm potom je, aby svůj postup dokázal před soudem obhájit a vysvětlit mu své pohnutky.
